Tereza a Adam
Sprintování na Prahu a konec závodu

Na benzínce před Grazem se nám nakonec podařilo chytit i jedné český pár, který se sice také vracel z dovolené, ale zvládl si na nás v autě udělat místo a hodil nás aspoň na první benzinku před Vídní. Na té zrovna ale všechny benzínové pumpy opravovali, a tak všechny cedule na dálnici už předem informovaly, že tam nikdo benzín nenačepuje a může se tam jenom najist v mekáči. To pro nás představovalo docela problém, protože se tím provoz na této stanici docela snížil a bylo tedy těžší nějaké auto chytnou. Ve chvíli kdy jsme tam vystupovali jsme ale měli cca 20 kilometrů náskok před Danem a Anet, kteří už si to po dálnici pádili za námi, a tak jsme nechtěli promarnit ani minutu a začli jsme se hned ptát všechny řidičů jestli nemají cestu aspoň za Vídeň na odpočívadlo, o kterém jsme věděli že je vždy plně lidí co jedou do Brna a Prahy. Zase to ale nebylo jednoduché - buď cestu naším směrem neměli, anebo měli plné auto. Když už jsme si začínali ztrácet naději, oslovil nás nedaleko stojící pán ve žluté vestě kterého jsme sami ani neoslovovali, protože jsme mysleli že je to Rakušan v práci. Zeptal se nás: "Kam jedete?" česky, což nás trochu vyvedlo z míry. Když jsme mu řekli že na Brno a pak do Prahy, chvilku mlčel, poodešel, pak se vrátil a řekl: "tak já vás vezmu do Brna". Své překvapení a radost jsme nedokázali skrývat a zanedlouho jsme s ním už pádili Vídní. Zjistili jsme, že vestu na sobě měl proto, že jel z pracovní cesty na které pomáhal opravovat vysokoproudove vodiče na jedno Slovinske tepelné elektrárně. Byl to velmi sympatický pán původem z Adamova a tak jsme si po cestě i hezky popovídali a společně se pak rozněžnili nad krásami Mikulova, Pálavy a celé jižní Moravy, když jsme jí projížděli směrem na Brno. Vyhodil nás na benzince na D1 směrem na Prahu, a my jsme začali hned stopovat dál. Zajímavým faktorem bylo taky to, že nám během cesty v jeho autě přestala fungovat mapa závodu která ukazuje polohu všech týmů, takže jsme najednou nevěděli, jestli mají Dan s Anet už náskok nebo jestli jsme si ho udrželi my. Na brněnské benzínce to chvilku trvalo, zanedlouho ale Áďa stopla auto vezoucí přípojný karavan, který jel sice pomaleji, ale vzal nás na benzinku do Velkého Meziříčí, kde bylo spoustu jiných osobních aut. Díky tomu si mohla i víc pokecat se řidiči o tom jak se s takovým karavanem cestuje, protože to je jednou z věcí kterou by chtěla zkusit. Ve Velkém Meziříčí už to bylo hned - první paní, kterou Áďa oslovila, jela do Prahy a řekla že nás tam odveze taky. Navíc ještě během cesty chytla soutěžního ducha, a tak se snažila jet co nejrychleji to šlo (s přihlédnutím k pravidlům provozu, nebylo to tak šílené jako v Polsku). Do Prahy jsme se tedy dostali zanedlouho. Do Ztraceného Ráje, finální stanice závodu, jsme se ale dostali až cca s hodinovým zpožděním za Danem s Anet - jak jsme později zjistili, chytli stop od Slovinských hranic az přímo do Prahy, zatímco my jsme přesedáním a čekáním na benzinkach na další auta bohužel ztratili náskok, který jsme měli. To ale k závodu patří - mít štěstí na dobrý stop je možná i nejdůležitější přísadou potřebnou k vítězství, a Dan s Anet ho tento poslední den měli požehnaně. Už se těšíme až si poslechneme často neuvěřitelné historky jejich i ostatních týmů a posdilime ty svoje.

Děkujeme za podporu všem co nás sledovali a posílali SMS a doufáme, že vaše podpora vydrží i do příště! A pokud byste si závodění v autostopu chtěli vyzkoušet taky, můžeme jen vřele doporučit!

Zobrazit ostatní zážitky týmu 7