11
Shrnutí týden poté
Publikováno:
07.07.2019, 13:34
07.07.2019, 13:34
Komentářů:
zatím žádný komentář
zatím žádný komentář
Tak přišel čas napsat shrnutí. Máme to rozdělené na dvě části, každý za sebe.
Zuzka:
Takže zaprvé: jsme fakt hustý, že jsme to dojeli do konce a ani jsme nebyli poslední.
Za druhé: mockrát jsem to v hlavě už vzdala a hledala jsem letenky domů.
A teď pěkně popořadě: Letos jsem se závodu chtěla zúčastnit o samého začátku, a měla jsem domluveného parťáka, co se mnou pojede. Ten bohužel nejel o oznámil mi to asi dva týdny před startem. Takže průšvih… Co teď… Tak jsem začala hledat různě na internetu v cestovatelských seznamkách, odpovědí bylo spoustu, ale skoro všichni nakonec měli práci, zkoušky, svatby, dovolený… Nakonec se na mě štěstí usmálo a domluvili jsme se s Evženem. Jako super výhodu jsem viděla to, že umí rusky, což nám nakonec pomohlo, hlavně v druhý půlce cesty. Neměli jsme čas se před startem vůbec potkat, takže první setkání proběhlo v předvečer startu na poslední organizační schůzce. Ráno jsme vyrazili, naprosto bez přípravy…. Já chtěla na trajekt do Rostocku, ale chytli jsme někoho, kdo jel přímo do přístavu v Hamburgu, tak jsme změnili plán (což nakonec asi nebylo tak dobrý rozhodnutí, ale aspoň jsme se vyspali a dali si sprchu… a saunu). Švédsko bylo pro mě katastrofa. Nejhorší země ke stopování, kterou jsem kdy zažila. Studený čumáci. A to už jsem se něco nastopovala… Brali nás hlavně cizinci (vybavuju si Irán, Irák, Sýrie, Polsko, Rumunsko, Británie, Holandsko, a snad jen dva místní). Ptali jsme se, proč se tak bojí… prý je to kvůli imigrantům, kteří jim tam dělají bordel, vykrádačky, střílení, požáry… No možná na tom sehrálo svojí roli to, že má Evžen tmavý vlasy a po pár dnech cestování už to oblečení zrovna nevypadalo jako ze žurnálu, tak si nás třeba zařadili někam do škatulky a báli se nás. Opravdu je hodně důležitý, jak člověk vypadá a co má na sobě. /// Už kolem Malmö jsem měla první krizi a to takovou, že jsem vážně ty letenky hledala a psala zoufale ostatním posádkám, z nichž jsem znala jen některé, že potřebuju podporu…. A oni jsou skvělí a úžasní a pomohli. Když jsme se dokodrcali do Finska, začalo mě to stopování konečně těšit. Lidi se usmívali, konverzovali, brali nás i na pár kilometrů, byla s nima sranda. Konečně!!! Dokonce nás vezl stařeček, se kterým jsme si nerozuměli ani slovo, domlouvali jsme se rukama nohama, byl skvělej. A kněz. A studentka cizích jazyků… tipuju, že se ode mě po cestě naučila česky. Strašně moc jsem se těšila do Tallinu, až potkáme další posádky ono to vyšlo, stihli jsme je, neujeli… my jsme toho po cestě totiž moc nenamluvili. A já už jsem chtěla mluvit jinak než pořád anglicky s řidičema. Pořád dokola…. Napřed hodinu dvě oslovování na benzince úplně do zblbnutí (ale jinak to nejde), pak rozhovor jak přes kopírák v autě. Kolikrát už jsem zapomněla, na co jsem se toho konkrétního řidiče ptala. Večírek v Tallinu se povedl, setkání s posádkama báječný, výplach hlavy alkoholem proběhl, motivace na zbytek cesty byla doplněna… Takže jsem se rozhodla, že to dojedeme. Že neuletím. Hned na okraji Tallinu jsme chytli super auto, který jelo až do Drážďan… tak jsem si říkala „Hurá, smůla skončila“ (protože doteď jsme byli skoro poslední). No jenže my zapomněli na zajížďku k zubrům. S posádkou jsme strávili půl dne, noc v Rize a další den (asi 22 hod) s tím, že je zkusíme ještě dohnat, což nevyšlo… ale nevadí. Chvíli jsem i řídila. Cesta domů už šla líp, jen jsme měli jeden fakt špatnej zásek u Poznaně a dlouhý čekání u Wroclavi…. Ale stihli jsme vyhlášení v Praze, zvládli jsme to a jsme prostě dobří!!! Dokázala jsem si, že i když to nebylo ideální, tak se umím kousnout a dotáhnu to do konce. Evžen se snažil, obdivuju ho, že neprotestoval – moc jsme nespali ani nejedli… Ale bylo znát, že na tenhle druh cestování není zvyklý, spoustu věcí se učil za pochodu, musel zbourat zábrany při oslovování řidičů… hlavně začátek byl pro mě o to náročnejší. Ten kvalifikační závod je vážně dobrá věc, jak si vyzkoušet parťáka. /// Když to porovnám s cestou na Balkán před dvěma roky, tak Balkán byl pro mě daleko zábavnější a živější a bohatší na zážitky. Seveřeni jsou uzavření a pořád zavření doma.
DEKUJU MOC VŠEM ORGANIZÁTORŮM, JE TO SKVĚLÁ AKCE A JEN TAK DÁL!!! A DEKUJU VŠEM ŘIDIČŮM!!!
Evžen:
Přišel čas shrnout náš se Zuzanou závod do několika vět, což není jednoduché. Během závodů, kdy jsem poprvé se setkal se stopováním byl jsem mile překvapen kolik milých a ochotných lidí se dá potkat na silnici. Potkali jsme lidí spousty národnosti: Švédi, Finové, Němci, Poláci a taky Turci, Íránci, Irákci, Angličané, Rumuni, Ukrajinci, Francouzi dokonce aj lidí z Čečně. Nesmíme taky opomenout aj pomoc německé policie bez, které by jsme se nejspíš neobešli a nestihli trajekt do švédska. Zvláštní poděkování patří Marii, starší paní co nás svezla víc než 800 km podél švédského pobřeží, bez její pomocí by jsme nedokázali včas se dostat do Tallinnu.
24 hodiny v Tallinnu a možnost potkát se s několika dalšími týmy byla jednou z nejlepších části závodů. Konečně byl čas seznámit se s ostatními posádkami. Chci poděkovat posádkám č. 2 ( Zdeněk a Eliška) a 3 (Mojmír a Anežka) za skvělé strávené dopoledne ve městě a na pláži.
Druhá část závodů byla výrazně jednodušší ale nebyla méně zajímavá. Hned v Tallinnu jsme potkali skvělou partu lidí, které jeli až do Německa, škoda že neměli čas s námi navštívit Bělověžský národní park. Kdyby ale jeli s námi tak by jsme nepotkali polského policistů, který opravdu spěchal do práce a proto nejel pomaleji než 140 km/h po silnici kde obyčejný řidič by se bál jet víc než 90. Nicméně největší prověrka našich se Zuzanou stopovacích schopnosti se odehrála právě v Polsku. Během 4 hodin při teplotě kolem 40 stupňů jsme se snažili stopnout auto ve Vratislavi. Když už se nám konečně zastavilo jediné auto za 4 hodiny přiznám se že jsem si ho ani nevšiml. Výsledek ale stal za to, když jsme slyšeli že jedou až do Prahy věděli jsme že už to máme za sebou, zvládli jsme to!
Zobrazit ostatní zážitky týmu 11
Takže zaprvé: jsme fakt hustý, že jsme to dojeli do konce a ani jsme nebyli poslední.
Za druhé: mockrát jsem to v hlavě už vzdala a hledala jsem letenky domů.
A teď pěkně popořadě: Letos jsem se závodu chtěla zúčastnit o samého začátku, a měla jsem domluveného parťáka, co se mnou pojede. Ten bohužel nejel o oznámil mi to asi dva týdny před startem. Takže průšvih… Co teď… Tak jsem začala hledat různě na internetu v cestovatelských seznamkách, odpovědí bylo spoustu, ale skoro všichni nakonec měli práci, zkoušky, svatby, dovolený… Nakonec se na mě štěstí usmálo a domluvili jsme se s Evženem. Jako super výhodu jsem viděla to, že umí rusky, což nám nakonec pomohlo, hlavně v druhý půlce cesty. Neměli jsme čas se před startem vůbec potkat, takže první setkání proběhlo v předvečer startu na poslední organizační schůzce. Ráno jsme vyrazili, naprosto bez přípravy…. Já chtěla na trajekt do Rostocku, ale chytli jsme někoho, kdo jel přímo do přístavu v Hamburgu, tak jsme změnili plán (což nakonec asi nebylo tak dobrý rozhodnutí, ale aspoň jsme se vyspali a dali si sprchu… a saunu). Švédsko bylo pro mě katastrofa. Nejhorší země ke stopování, kterou jsem kdy zažila. Studený čumáci. A to už jsem se něco nastopovala… Brali nás hlavně cizinci (vybavuju si Irán, Irák, Sýrie, Polsko, Rumunsko, Británie, Holandsko, a snad jen dva místní). Ptali jsme se, proč se tak bojí… prý je to kvůli imigrantům, kteří jim tam dělají bordel, vykrádačky, střílení, požáry… No možná na tom sehrálo svojí roli to, že má Evžen tmavý vlasy a po pár dnech cestování už to oblečení zrovna nevypadalo jako ze žurnálu, tak si nás třeba zařadili někam do škatulky a báli se nás. Opravdu je hodně důležitý, jak člověk vypadá a co má na sobě. /// Už kolem Malmö jsem měla první krizi a to takovou, že jsem vážně ty letenky hledala a psala zoufale ostatním posádkám, z nichž jsem znala jen některé, že potřebuju podporu…. A oni jsou skvělí a úžasní a pomohli. Když jsme se dokodrcali do Finska, začalo mě to stopování konečně těšit. Lidi se usmívali, konverzovali, brali nás i na pár kilometrů, byla s nima sranda. Konečně!!! Dokonce nás vezl stařeček, se kterým jsme si nerozuměli ani slovo, domlouvali jsme se rukama nohama, byl skvělej. A kněz. A studentka cizích jazyků… tipuju, že se ode mě po cestě naučila česky. Strašně moc jsem se těšila do Tallinu, až potkáme další posádky ono to vyšlo, stihli jsme je, neujeli… my jsme toho po cestě totiž moc nenamluvili. A já už jsem chtěla mluvit jinak než pořád anglicky s řidičema. Pořád dokola…. Napřed hodinu dvě oslovování na benzince úplně do zblbnutí (ale jinak to nejde), pak rozhovor jak přes kopírák v autě. Kolikrát už jsem zapomněla, na co jsem se toho konkrétního řidiče ptala. Večírek v Tallinu se povedl, setkání s posádkama báječný, výplach hlavy alkoholem proběhl, motivace na zbytek cesty byla doplněna… Takže jsem se rozhodla, že to dojedeme. Že neuletím. Hned na okraji Tallinu jsme chytli super auto, který jelo až do Drážďan… tak jsem si říkala „Hurá, smůla skončila“ (protože doteď jsme byli skoro poslední). No jenže my zapomněli na zajížďku k zubrům. S posádkou jsme strávili půl dne, noc v Rize a další den (asi 22 hod) s tím, že je zkusíme ještě dohnat, což nevyšlo… ale nevadí. Chvíli jsem i řídila. Cesta domů už šla líp, jen jsme měli jeden fakt špatnej zásek u Poznaně a dlouhý čekání u Wroclavi…. Ale stihli jsme vyhlášení v Praze, zvládli jsme to a jsme prostě dobří!!! Dokázala jsem si, že i když to nebylo ideální, tak se umím kousnout a dotáhnu to do konce. Evžen se snažil, obdivuju ho, že neprotestoval – moc jsme nespali ani nejedli… Ale bylo znát, že na tenhle druh cestování není zvyklý, spoustu věcí se učil za pochodu, musel zbourat zábrany při oslovování řidičů… hlavně začátek byl pro mě o to náročnejší. Ten kvalifikační závod je vážně dobrá věc, jak si vyzkoušet parťáka. /// Když to porovnám s cestou na Balkán před dvěma roky, tak Balkán byl pro mě daleko zábavnější a živější a bohatší na zážitky. Seveřeni jsou uzavření a pořád zavření doma.
DEKUJU MOC VŠEM ORGANIZÁTORŮM, JE TO SKVĚLÁ AKCE A JEN TAK DÁL!!! A DEKUJU VŠEM ŘIDIČŮM!!!
Evžen:
Přišel čas shrnout náš se Zuzanou závod do několika vět, což není jednoduché. Během závodů, kdy jsem poprvé se setkal se stopováním byl jsem mile překvapen kolik milých a ochotných lidí se dá potkat na silnici. Potkali jsme lidí spousty národnosti: Švédi, Finové, Němci, Poláci a taky Turci, Íránci, Irákci, Angličané, Rumuni, Ukrajinci, Francouzi dokonce aj lidí z Čečně. Nesmíme taky opomenout aj pomoc německé policie bez, které by jsme se nejspíš neobešli a nestihli trajekt do švédska. Zvláštní poděkování patří Marii, starší paní co nás svezla víc než 800 km podél švédského pobřeží, bez její pomocí by jsme nedokázali včas se dostat do Tallinnu.
24 hodiny v Tallinnu a možnost potkát se s několika dalšími týmy byla jednou z nejlepších části závodů. Konečně byl čas seznámit se s ostatními posádkami. Chci poděkovat posádkám č. 2 ( Zdeněk a Eliška) a 3 (Mojmír a Anežka) za skvělé strávené dopoledne ve městě a na pláži.
Druhá část závodů byla výrazně jednodušší ale nebyla méně zajímavá. Hned v Tallinnu jsme potkali skvělou partu lidí, které jeli až do Německa, škoda že neměli čas s námi navštívit Bělověžský národní park. Kdyby ale jeli s námi tak by jsme nepotkali polského policistů, který opravdu spěchal do práce a proto nejel pomaleji než 140 km/h po silnici kde obyčejný řidič by se bál jet víc než 90. Nicméně největší prověrka našich se Zuzanou stopovacích schopnosti se odehrála právě v Polsku. Během 4 hodin při teplotě kolem 40 stupňů jsme se snažili stopnout auto ve Vratislavi. Když už se nám konečně zastavilo jediné auto za 4 hodiny přiznám se že jsem si ho ani nevšiml. Výsledek ale stal za to, když jsme slyšeli že jedou až do Prahy věděli jsme že už to máme za sebou, zvládli jsme to!
Zobrazit ostatní zážitky týmu 11
zatím žádný komentář