Aneta a Daniel
11 dní na cestách, aneb v cíli za pět dvanáct :)

Přemýšlím, jak stručně a výstižně zhodnotit tenhle závod.
Zážitků a zkušeností je tolik! :)
Pro Milana to byl už 6. závod, pro mě to byla premiéra.
Neznali jsme se, neměla jsem se stopováním prakticky zkušenost a moc jsem netušila, do čeho jdu. Nebylo to jednoduché a bylo to dlouhé, ale nelituji jediného dne a jsem ráda, že jsme to nevzdali (a do cíle k checkpointu doletěli minutu před začátkem případné povinné pauzy ve 3:59 :D)

Za celkových 56 stopů a 5395 najetých km jsme poznali samé skvělé lidi, zastavovaly nám rodiny s plnými auty a malými dětmi a neváhali všechny věci vyskládat z auta do rakve na střeše, aby nás mohli vzít a ještě s námi zajeli do centra města k ambasádě. Jedna ruská maminka si s námi zajela 200km přes 3 země jen proto, že jsme jí a její malé dceři byli sympatičtí a to i přes jazykovou bariéru. Na Slovensku jsme si stopli autobus a projeli s ním 3 státy, nejdřív nás neměli na seznamu, ale za pár piv a Becherovek už místo našli. V Rumunsku jsme (vymrzlí a zmoklí) jeli z hor se super klukem a cestou z průsmyku Transfagaras jsme si z okýnka mohli hladit medvědy. Do Bulharska jsme se po dlouhé krizi na hranicích dostali v ukrajinském autobuse, co nás nakonec nepřevezl jen přes hranice, ale 100km za ně. V Bulharsku nás nahoru k památníku Buzludža svezl pán se 2 holčičkami a cestou jsme málem uvařili motor. V Bulharsku jsme taky splnili úkol a opili místní taxikáře a oni nám pak v noci po dlouhém přemlouvání přece jen zajistili odvoz na pláž Lozenets s podmínkou, že na řidiče nebudeme mluvit, ale vyfotíme se s ním. Kdesi v lesích v Bulharsku, kde nic nejezdilo a všechny týmy to tam otočily, jsme po x hodinách bez vody a na přímém slunci ukecali pána, aby nás vzal do nejbližší vesnice, kde nám místní dali vodu a ovoce ze zahrádky. Po pár hodinách tam jsme doslova skočili pod kola skvělé české rodině v offroadu, se zajímavým příběhem, která je na delší cestě bez cíle (než se v září odstěhují do Indie), a vzali nás za hranice do Turecka. Vzali by nás rádi dál, ale jeli pomalu a plánovali zastavovat, kde se jim líbí. Dost neradi se loučíme.
Povinný 24h odpočinek v Istanbulu jsem pojala přesně obráceně a celkem 40h jsem nespala :)
Na Turecko-řecké hranice jsme dojeli v největším vraku, který neměl zevnitř ani kliku a pán nám vůbec nerozuměl. V Albánii jsme se náhodou ocitli na polské párty a u kluků jsme i přespali, s výhledem na albánské hory z 8. patra. Skvělý zážitek byla taky vyhlídková plavba lodí na pláž Gjipe v Albánii, kterou jsme si stopli z Himare. Tam nás zavezl mladý architekt Filip, který si s námi taky zajel dost kilometrů přes krásné albánské hory a ještě nám před cestou koupil pečenou kukuřici. Zážitková 2 km jízda do prudkého kopce po úzké, kamenité cestě z pláže v offroadu byla taky nezapomenutelná. Jeden Albánec Pascale nás svezl k hranicím Černé Hory, mluvili jsme spolu italsky, a když se ptal, kdy jsme naposledy měli teplé jídlo a já ani nevěděla, co je za den, natož kdy jsme jedli, nás vzal na jídlo do místní restaurace svého kamaráda. Jiná česká rodina nám během chvíle na hranicích s Černou horou nakreslila a přinesla mapu CZ, aby se nám líp stopovala česká auta, když oni měli plno.

Nezapomenutelných zážitků je zkrátka spousta :)

Viděli jsme krásná místa, ochutnali místní kuchyně v různých zemích, první 2 dny jsme měli radost z prvního místa, užili si intenzivní, (ne)odpočinkovou pauzu v Istanbulu s Mili a Zdendou. Připomněli jsme si různé jazyky, spali na různých místech, ale nejlíp jsme se vyspali v x hvězdičkovém hotelu u pláže Lozenets v Bulharsku, pod hvězdami, za svitu úplňku a šumění moře, kde nás probudil nádherný východ slunce nad mořem :)

Ale nebylo to pořád jen veselé, málo jsme spali, špatně jedli, druhou půlku závodu odjeli v podstatě bez mapy (která zůstala v autě u jedné milé Albánky). Měli jsme zbytečně těžké batohy, chyběla další powerbanka a občas jsme měli menší krize, ať už mezi sebou nebo kvůli nekonečně dlouhému čekání na jednom místě (třeba 18h v Řecku, které stopařům vůbec nepřeje). Často mě stálo hodně odříkání být tak blízko moře a nemoci se jít koupat (a když už, rozřízla jsem si chodidlo :D). Taky se ne všichni, co jsme potkali, chovali korektně, ale nic zásadně nepříjemného se naštěstí nestalo a věřím, že to nebyl můj poslední závod :)

Rádi bychom moc poděkovali organizátorům, vymysleli jste skvělou trasu, nádherná průjezdní místa a smysluplné úkoly.
Emile, Pavle a Aleši, moc děkujeme! :) A těšíme se na další ročník.

Děkujeme všem ostatním účastníkům za hezké společné chvíle a hlavně děkuji Milanovi, že mě na Facebooku oslovil a ukecal do téhle bláznivé a spontánní akce, jsem ráda, že jsem tu zprávu ve spamu pár dní před startem našla :) Za pár týdnů plánuji X Challenge, ale o tomhle závodě jsem neměla tušení a můžu ho všem jen doporučit.

Taky moc děkujeme kamarádům a rodinám za milou podporu a zaslané DMSky, věříme, že bude nový vozík panu Karlovi dobře sloužit.

A moc gratulujeme týmu 10, doteď nechápeme, jak jste to mohli takhle rychle zvládnout a ještě splnit všechny úkoly :)
Možná jste nepili u moře drinky a nekoupali se tam hodinu..? o:)

Š.