:
Skvělá španělská rodina

Já a můj kamarád jsme se vydali stopem do Portugalska. Do Španělska probíhala cesta jako po másle, ale po překročení hranic mezi Francií a Španělskem se začala cesta zadrhávat. Neměli jsme skoro žádné zásoby a jak každý ví, ceny na benzinových pumpách jsou mnohonásobně vyšší, tudíž jsme museli sjet z dálnice a ocitli jsme se v krásném 50˘C městě - Elche. Zásoby byly doplněny a začalo se stopovat zpátky na dálnici. Po 10 hodinách na ultradehydrujícím slunci se začínalo pomalu stmívat. Sebrali jsme tedy poslední síly a začali hledat vhodné místo pod širákem. Jako na potvoru nikde nic nebylo. Akorát všude samé palmy, kamení a suché křoví. Slunce už skoro zapadlo a já se rozhodl poblouzněný z celodenního úpalu, že půjdeme pěšky za tmy do Murcii :D... (57,2 Km). Nějak jsme se nedokázali zorientovat ve směru,a tak první kolemjdoucí byl osloven. Byla to starší dáma, která neuměla slovo anglicky jak já a kámoš španělsky. Nicméně pochopila, že chceme pěšky do Murcii a ukázala směr. Musím podotknout délku rozhovoru, která byla okolo 10 min. a milionu gest, které nikdo z nás nedokázal pochopit. Směr byl známý, tak jsme se vydali. Bylo kolem 22 hodiny večer a já říkám, že můžeme ještě stopovat a zvedám palec. Zastavuje první auto, ale bohužel jede jen do centra Elche. Na jednu stranu to je zázrak - první zvednutí po celém dni neúspěchu, ale na druhou stranu i zklamání z cíle jízdy. Jdeme tedy dál již známým směrem, když najednou zastaví auto a vystoupí daná dáma, což nějak jsme nepoznali na první pohled. Začne zase ukazovat nespočet gest a pak, že něco ať jdeme spát. Nechápeme absolutně. Ještě si říkáme, že nás někde odvezou, budou chtít peníze za ubytování a kdo ví kam... A tak co. Jedeme. Za volantem sedí její manžel, který umí pár slov anglicky. A pomalu se dozvídáme o co go. Tato dáma nás chtěla vzít k sobě domů, protože viděla, že jsme unavení a taky, že máme krosny, což ve Španělsku je docela neobvyklé. Měla o nás strach, protože jsme byli ve věku jejich dětí. Takže po našem předchozím setkání běžela domů za manželem (který uměl trochu anglicky a dokázal by překládat) a vydali se autem naším směrem. Po asi 20 min. cesty jsme dorazili k jejich domu, který měl nádhernou zahradu. Cesta trvala 20 min. autem!, takže si dovedete představit, co musela tato skvělá dáma uběhnout! Doma jsme byli pohoštěni. Seznámili se s jejími dvěma syny. Jeden z nich uměl dobře anglicky, takže jsme se dozvěděli další, doposud gesty nepřeložené, informace. Dále nám bylo řečeno, že se domnívala, že jsme poutníci ze Svatojakubské cesty, proto ty krosny. Rozhovor probíhal v přátelském duchu do pozdních hodin. Poté nám bylo ještě nabídnuto, že nám dají deky na terasu, kde můžeme spát. Neváhali jsme a nabídku se slzami štěstí přijali. Před spaním padlo pár slov o tom, že existují v dnešním světě tak úžasní lidé a šlo se spát. Ráno nás odvezli k benzínce, kde při loučení nám tato dáma řekla, že je naše španělská máma a dala nám vizitku, kdyby byl nějaký problém, ať se ozveme. Do smrti budu této rodině vděčný a doufám, že jim to budu moct v budoucnu splatit, a když ne osobně, tak snad karma to udělá za mě.