Honza a Fany
Pozavodove ohlednuti.

Proč jste se přihlásili?
Přihlásili jsme se, protože máme rádi cestování. A závod nám přišel jako dobrá výzva a podnět, kdy můžeme zažít něco výjimečného, co bychom asi jen tak nezažili. Normálně bychom přeci jenom více odpočívali :-)

Jak jste se připravovali?
Málo. Vzhledem k tomu, že se naše účast potvrdila 5 dní před závodem, tak jsme si sotva stihli zajistit časový prostor. Také koupit tablet, zjistit vzdálenost Praha – Atény, informace o ME v basketbale v Rumunsku a kde začít stopovat v Praze. Moc více jsme toho nestihli.

Jací byli vaši soupeři?
Nevnímali jsme je jako soupeře. Spíše jako kamarády, kteří jsou podobní blázni jako my :-) Byli přátelští a pohodoví.

Jak jste jeli do Athén - stopovali jste s cedulí nebo se spíš ptali?
Podle okolností. Vždy jsme ale měli cedule. Jak při stopování, tak i při ptaní.

Jak byla cesta náročná? Měli jste krize mezi sebou?
Cesta byla velmi náročná, zejména zpátky, kdy jsme jeli po vedlejších trasách. Když jsme se zdrželi cestou k moři, kilometry naskakovali pomalu, měli jsme několik dlouhých pauz, 2 noci nespali...tak jsme byli šíleně unavení. A narušovalo to pohodu v týmu.

Jak jste komunikovali s trenéry, stratégy doma u PC?
Velmi málo. Výhradně SMS, výjimečně přes internet.

Jaké bylo setkání v Athénách?
Především krátké :-) Ale bylo příjemné se vyspat, potkat kamarády a navštívit Akropoli.

Jak probíhala cesta zpět?
Pomalu. Jednak jsme museli jet přes Albánii a zadruhé jsme ještě museli k moři. To nás velmi zdrželo + únava a několik dlouhých pauz bylo velmi vyčerpávající.

Jaké jsme měli nejdelší čekání?
V Rakousku, kousek nad Grazem. Zhruba 6 hodin.

Jaký byl nejhorší stop?
V severním Bulharsku, když nám zastavili mladíci, se kterými jsme se necítili bezpečně. Tak jsme raději vystoupili po dvou kilometrech.

Jak se vám plnily úkoly?
Nejtěžší úkol bylo navštívit sportovní utkání. Nicméně s velikou dávkou štěstí jsme to nakonec zvládli již první večer v Temešváru.
Naopak snadně vypadalo koupání v moři, které jsme podcenili, nepřipravili a velmi nás to zdrželo.

Největší zážitek či dojem?
Pro mě asi to, že jsme opravdu dojeli do Atén :-) Když jsme otevřeli dveře kamionu a vyskočili na aténskou půdu. Opravdu jsme to zvládli. Hustý!

Jak se vám v jednotlivých zemích stopovalo?
Nejhorší pro nás bylo Rakousko a Chorvatsko, částečně Řecko. Jinak jsme neměli žádný větší problém. Dokonce i z obávané Albánie jsme se dostali celkem snadno i přes veškeré varování řidičů, že do Albánie nemáme vůbec jezdit.

Liší se jednotlivé země v pohostinnosti?
Nejpohostinější byli Rumuni. Pozvali domů, dali najíst a napít, pomohli stopnout kamion. A také rumunští řidiči v zahraničí nás hodně brali.

Řekněte něco o řidičích:
Svým způsobem jsou na jednu stranu všichni stejní, na druhou zcela rozdílní. Většina z nich byla velmi příjemná. Nejvíce nám zřejmě pomohli rakouští policajti, kteří nás chytili na dálnici, odvezli, legitimovali a bez pokuty (ufff!!!!) nás vysadili na výpadovce z Linze. Často neuměli anglicky, takže bylo těžké se s nimi domluvit

Zda byste jeli znovu?
Teď si říkáme, že to nemáme za potřebí :-) Zejména konec byl hodně náročný, ale za rok asi vše budeme vidět jinak :-)

Co byste doporučili soutěžícím příští rok?
Aby se nestresovali jenom o čas, ale užívali si závod :-)

Zobrazit ostatní zážitky týmu 4