:
Měsíc stopem po Evropě v roce 1997

Byla to naše druhá cesta po Evropě. Ta byla po trochu větším okruhu než rok před tím a proběhla od 1. do 28. července 1997 na trase:

Pardubice - Praha - Plzeň - Klatovy - hranice ČR Německo - Mnichov - hranice Německo Rakousko - Innsbruck - hranice Rakousko Itálie - Verona - Bologna - Firenze - Janov - hranice Itálie Francie - Nice - Marseille - Narbone - hranice Francie Španělsko - Barcelona - Tarragona - Barcelona - hranice Španělsko Francie - Narbone - Toulouse - Bordeaux - La Rochelle - Nantes - Carnac - Calais - Dankerque - hranice Francie Belgie - Gent - Bruxelles - Antwerpen - hranice Belgie Holandsko - Rotterdam - Denn Haag - Amsterdam - hranice Holandsko Německo - Osnabruck - Hannover - Magdeburg - Leipzig - Dresden - hranice Německo ČR - Praha - Pardubice.


Komu není rady…

Nemám rád přísloví, ale přísloví ohledně neschopnosti přijmout radu sedí jako ušité na mě a na Martina. Loni jsme se čtrnáct dní plácali po dálnicích, nadávali na bezcitnost řidičů a místo kilometrů polykali prach. A přesto jsme letos vyrazili zase.
Jak už to pregnantně naformuloval kdysi dávno anonymní předek – komu není rady…

Hranice

Jan Hus byl pro své pokrokové názory upálen na hranici. Jak hluboká musela být jeho víra jsme pochopili hned první den stopu. Zkejsli jsme totiž v Klatovech.
Až do té doby šlo všechno hladce – do Prahy jsme v klidu dojeli vlakem, pohodový stop po dálnici do Plzně, další dva docela rychlé stopy a byli jsme v Klatovech. Místo bylo fajn. Až na to, že nikdo nezastavoval.
Byl to teprve první den, a tak jsme překypovali optimismem. Měli jsme před sebou měsíc cestování po Evropě a spoustu zážitků. A tak jsme nezdolně čekali až do setmění. Potom jsme to zabalili, zítra je taky den.
To jsme ještě netušili, že zítra je ještě horší den. Zase jsme trčeli v Klatovech. Nakonec jsme uspěli a dojeli na hranice na Železnou Rudu, ale zase byl problém dostat se od hranic do vnitrozemí Německa.
Nebyli jsme sice na hranicích upáleni, ale to proklaté slunce v tomto ohledu dělalo, co se dalo.

Za pět minut dvanáct

Když se něco povede na poslední chvíli, v okamžiku, kdy už nikdo nedoufá, že existuje nějaká naděje, říká se, že to bylo za pět minut dvanáct. Dovolil bych si navrhnout změnu tohoto časového údaje.
Dostat se ven z Mnichova je nepoměrně obtížnější než dostat se do něj. Tuto naši teorii potvrdil německý stopař (mimochodem, jediný německý stopař, kterého jsem kdy viděl), který stopoval s tajuplnou cedulkou „B“ u výpadovky. Nevím, jestli chtěl do Berlína, či do Belgie, ale tak jako tak vypadal dost zoufale. Mával cedulí jako šílenec a vzteky poskakoval.
S převahou zkušených matadorů jsme ho ponechali jeho osudu a šli hledat lepší místo dál na výpadovku. Podařilo se nám to až po deseti kilometrech chůze a to se už pomalu stmívalo. Rozhodli jsme se, že budeme stopovat do devíti a pak se pokusíme najít místo na přespání.
Čas ubíhal. Devátá se blížila. Už byla docela tma, takže jsme byli špatně vidět. Auta jezdila hrozně rychle. Chtěli jsme to zabalit, ale kvůli svým zásadám jsme čekali, až vyprší limit. A dobře jsme udělali. Chytli jsme fajn stop až do Rakouska.
Za dvě minuty devět.


Sloup smrti

Už jsme se naučili nehýřit optimismem, ale co je moc, to je moc. Vystoupili jsme u benzínky nedaleko Innsbrucku, našli si výjezd, který vypadal nadějně, a chtěli stopovat směrem na Itálii. Jenže přesně na tom místě byl Sloup smrti.
Byl to vlastně úplně obyčejný sloup, jakých stojí podél dálnic tisíce. Normální železný sloup – pokrytý, kam až ruka dosáhne, nářky zoufalých stopařů: „Jsme tu už dva dny“, „Stojí to tu za…“ atd. Proboha!
Pochopili jsme, že jde o život. Strávit prázdniny u benzínové pumpy nás rozhodně nelákalo, a tak jsme odložili ceduli s nápisem „Verona“ a začali stopovat na prst – kamkoliv, hlavně pryč.
Když se náhle objevil červený favorit s chebskou SPZ, pochopili jsme svoji šanci. Vrhli jsme se před auto a posádku požádali o svezení. Netvářili se moc nadšeně, ale byli jsme natolik neodbytní, že nás nešlo odmítnout.
Docela svižně (řidič byl automobilový závodník a ten favorit měl přestavěný) jsme dojeli až do Itálie, asi 500 kilometrů. U Sloupu smrti jsme strávili asi jen čtvrt hodiny, takže pohoda. Ale kdo ví, nebýt těch z nebe spadlých Čechů…


Protloukání

Riviéra vypadá vážně romanticky. Slunce, skály, moře. Silničky se proplétají změtí tunelů. Palmy. Opálené ženy se snaží ulovit nějakého milionáře.
Pro nás je ale Riviéra navěky spojena s protloukáním. Začalo to sympaticky, spali jsme zadarmo v kempu, protože jsme přišli už po uzavření recepce a utekli ještě před jejím otevřením. Ale tím pohostinnost Riviéry skončila.
Během toho dne jsme chytli spoustu krátkých stopů a systematicky jsme si pohoršovali. S Savoně bylo pěkné místo. V San Remu také, ale nic nejelo. Ve Ventimiglii nás z pěkného místa vyrazila policistka. A tak dál.


Spravedlivý osud se nám to alespoň snažil vynahradit zajímavými stopy. Dva kluci s kaktusem (mimořádně pichlavý společník) nás vysadili někde uprostřed skal, a tak jsme už nedoufali, že se odtamtud někdy vůbec vyhrabeme. Ale zastavil nám naprosto úžasný Francouz. Asi tak padesátiletý, opálený, v pruhovaném tričku. Prototyp plavčíka na Riviéře. Naložil nás na korbu děsně starého Citroena, který jako by vypadl z filmu o četnících. Citroen se v serpentinách nakláněl, a tak jsme se modlili, ať nevypadneme. Naštěstí jsme vypadli až v Nice.
V Nice jsme našli strašně mrňavý flek na stopování. A tak nám zastavilo strašně mrňavé auto, které řídil vášnivý kuřák hašiše. Připadal mi jako levicový intelektuál ze šedesátých let. Byl absolutně v pohodě.
V Toulonu nám po dlouhém čekání na takřka nemožném místě zastavil kamión. V kabině byla samolepka s přeškrtnutou cigaretou, ale řidič kouřil. Když jsem se ho zeptal, proč ji tam teda má, jen mávl rukou dozadu: „Explosives.“
No a v Marseilles jsme už vážně měli problém. Byli jsme uprostřed velkoměsta, které patří k nejnebezpečnějším na světě, noc na krku. Prosili jsme úpěnlivě, a spasitel se našel. Vzal nás až do Martigues (i když tam původně vůbec nejel), kde mám příbuzné – aleluja.
Ten den byl naprosto šílený. Chytli jsme devět, většinou kratičkých, stopů. Zběsilá místa na stopování. Ale nakonec se nám to podařilo. Když jsi opravdu v prdeli, někdo ti pomůže.


První dojem

Říká se, že první dojem je rozhodující. V případě Španělska to víceméně platilo.
Šestý den jsme dojeli do Španělska. V Leucate nás vzali dva Španěláci a řekli, že nás svezou až do Figueres. To nám vyhovovalo, protože ve Figueres je muzeum Salvatora Dalího. Naprosto dokonalé muzeum, prohlídka je vyčerpávající, protože je tam toho vážně spousta. Za ty peníze to stojí.
Na péáži (péage je místo, kde se platí poplatek za použití dálnice) se ale objevili problémy. Vypadalo to, že jim nechtějí vzít platební kartu. Nakonec to nějak vyřešili, ale další problém se objevil záhy – kartu jim nechtěli vzít ani na benzínce, a tak si tisíc peset (asi 200 Kč) vypůjčili od nás. Ve Figueres ale jen pokrčili rameny. Sorry.
První dojem nic moc.


Trní

Většina španělských rostlin má trny. Trny jsou úplně všude. Na vlastní kůži jsme se o tom přesvědčovali, když jsme hledali místo na postavení stanu.
Nijak zvlášť bohatá španělská vegetace se tak patrně chrání před nenažranými býložravci, což se jí daří skutečně perfektně. Býlí ozbrojené od kořínku až po květ trním nic nežere, a tak může nerušeně bujet. A bují do té míry, že nelze projít žádným lesem, aniž byste si ze Španělska neodvezli krvavý suvenýr.
Osud vandráků ve Španělsku je skutečně trnitý.


Ani ň

Barcelona je úžasné město. Skutečně stojí za vidění. My jsme do Barcelony jeli, protože jsme chtěli vidět lehce avantgardní architekturu maestra Gaudího.
A tak jsme hodně času v Barceloně věnovali hledání jeho staveb, prohlížení a focení. A přesto nemám ani jednu, ani jedinou malinkatou fotečku z Barcelony.
Uvolnil se film.


Průvodce

Sehnal jsem si asi pět let starého průvodce po Španělsku, který obsahoval právě ty informace pro nás nejdůležitější – kde se levně najíst, ubytovat, kde lze zadarmo dostat plán města, kde je úschovna zavazadel atd.
Barcelona se ale rychle mění, a tak i pět let je docela dost na to, aby řada údajů v průvodci beznadějně zastarala. Už ceny ubytování se výrazně lišili od těch v průvodci – ze 700 peset na 1500 (cca 300 Kč) za osobu a noc.
Při prohlídce pamětihodností průvodce opět zabodoval. Když jsme v přístavu hledali Santa Marii – loď Kryštofa Kolumba, vysvětlila nám prodavačka popcornu, že loď už v přístavu dávno není. No co.
Už trochu znejistělí jsme se vydali hledat centrálu placeného autostopu do Calle Fortuny č.p. 21. Oproti pesimistickým předpokladům jsme tu ulici skutečně našli, ale prastarý průvodce vsítil neskutečný gól.
Z domu č.p. 21 zbyly jen dveře s číslem. Zbytek byl zbouraný.


Montserrat

Po zábavné noci strávené někde na skále jsme vyrazili pěšky ke klášteru. Stoupali jsme a stoupali a zdálo se to nekonečné. Naštěstí se nám podařilo stopnout německý karavan, který nás dovezl až nahoru.
Bylo brzy ráno, a tak když jsme vyjeli příšerně drahou lanovkou nahoru, zjistili jsme, že jsme na Montserratu úplně sami. Šli jsme po cestě až ke spustlému klášteru. Trochu deprese.
Byli jsme neuvěřitelně vysoko. Měli jsme výhled až někam k Pyrenejím. Chtěl jsem mít ještě větší výhled, a tak jsem se vyškrábal až na samotný vrcholek skal. Nahoře byla hromádka kamenů. <...