Jan a Jana
Hodnocení celého závodu od posádky č. 7

 

Ohlédnutí za autostopem posádkou číslo SEDM!

 

DŮVOD K PŘIHLÁŠENÍ

Přihlásili jsme se, protože jsme zarytí soutěživci a máme rádi adrenalin a nejistotu s dávkou nebezpečí, rádi cestujeme a poznáváme nové země, kulturu a také lidi. Obzvláště nám šlo o nové a nevšední zážitky.

 

PŘÍPRAVA

Vtipné bylo, že jsme se na přípravu docela vykašlali. Neměli jsme naplánovanou cestu ani vyhledané fráze. Zato jsme ale měli dva pepřáky, které jsme po cestě strategicky nechávali zavřené v kufru aut :-)

 

SOUPEŘI 

Soupeři nás překvapili svou vřelostí a přátelskostí – myslíme, že se utvořila skvělá partička lidí, která se určitě ještě nejednou sejde za přítomnosti organizátora Pavla na pivko. Rozhodně řeč nestála a všichni jsme se nejen v Aténách bavili. Každopádně soupeřit s některými posádkami byl tvrdý oříšek. Ani jednou jsme neměli pocit, že bychom měli vyhráno.

 

CESTA TAM

Cesta do Atén byla překvapivě rychlá a na málo stopů. Jeli jsme s řadou ochotných a nápomocných lidí. Ke konci se nám k našemu velikému překvapení povedlo stopnout i autobus přímo do Atén, z kterého jsme smolně museli vystoupit ještě před nimi, na vybrání povinné pauzy a nabrání úžasných zážitků v podobě pití s mladými Řeky a jízdě v noci na motorkách a spaní na pláži.

 

JAK JSME STOPOVALI

Ke stopu jsme využívali jak cedulky, tak ptaní na benzínkách přímo řidičů a ke konci jsme sklidili úspěch i s pouhým palcem bez cedule. Kombinovali jsme vše dohromady ale nejvíc nás překvapila úspěšnost ptaní se řidičů napřímo, asi měli víc času na rozmyšlenou a zvážení jestli nás vezmou či ne.

 

NÁROČNOST A ÚNAVA

Cesta sice byla náročná ale ne tak, jak Honza očekával, mentálně se připravoval na horší. První noc jsme unaveni téměř nebyli a byli jsme ochotni jet beze spánku dál a dááááál. Z celkových šesti dnů jsme spali jen tři „noci“ a to ty tři uprostřed - i přesto, že jsme spali ty noci za sebou, ke konci už nás únava dostihla v plné míře a obzvlášť já už měla pocit, že vůbec nedojedu. Iniciativu musel převzít Honza a jen mě polospící skoro přendavat z jednoho auta do druhého. Probrala nás až vidina Česka.

 

KONTAKT S OKOLNÍM SVĚTEM

Mamka nám posílala SMS rady a pořadí (neměli jsme možnost dlouho pobývat na netu) a sdílela s námi zážitky a pocity. Vím, že mi jednou nepsala závistivou SMS „Ach bože! Vy tam máte palmy!!“ Tak mě představa mamky na google street view docela pobavila. Honzu zas povzbuzoval brácha slovy „pokračujte!“ „jste hustý!“.

 

ATÉNY

Do Atén jsme přijeli jako druzí, od posádky č. 11 jsme dostali instrukce, že se máme sejít v hostelu s příhodným jménem Zeus. V pokoji pro čtyři jsme sdíleli pokoj s Asijskou turistkou
která byla velice milá. Snažili jsme se dobít baterky a relaxovat a zároveň si nenechat ujít půvab Atén. Večer jsme dorazili na sraz s dalšími posádkami, který se táhl v duchu Pavlova „limči si plaťte sami, pivo platím já“.... takže si každý dal... :D

 

CESTA ZPĚT

Cesta z Atén byla asi nejhorší... museli jsme vyjet až na okraj Atén a odtud ještě ujít dalších asi 9km pešky k dálnici, což nám zabralo asi 3hodiny... uff. Obecně cesta zpět byla horší než cesta tam, což přičítáme povinnosti jet přes Albánii, což ve výsledku znamenalo jet po malých silnicích v Řecku (kde se blbě stopuje i na dálnici). Každý nás popovážel jen po pár kilometrech. Jak jsme dojeli k Pogrodci v Albánii a opustili smolné Řecko, štěstí nám zase přálo.

 

VZTAHY NA CESTĚ

Cestou zpátky jsem měla pocit, že Honzu zabiju :D Padlo pár chvil, kdy napůl z únavy a zdlouhavosti cesty a napůl z pocitu, že nevyhrajeme se situace vyhrotila ale to asi patří k naší povaze a přežili jsme to ve zdraví a nakonec nás to jen posílilo. :-)

 

Já naopak s Jančou problém neměl ale když mi přišlo, že už už polevuje, tak jsem ji nevybíravým způsobem popohnal k pokračování. :-)

 

NEJHORŠÍ STOP

Na nejhorším stopu se s Honzim nemůžeme rozhodnout mezi typanem, který měl jen jedno místo v autě a já musela sedět Honzovi na klíně a lámala jsem si krk a záda a pro Honzu to byl zas zadek dodávky, v které jsme museli sedět ve špíně na bramborách a ještě k tomu jsme jeli jen pár kilometrů.

 

ÚKOLY

Úkoly jsme plnili hlavně na cestě zpět, při cestě tam nám šlo o rychlost a nahnat náskok. Pro nás byly nejlehčí úkoly jídlo a moře, které jsme splnili ještě po cestě do Atén. Oba milujeme jídlo, tak se nám to neplnilo zas tak těžko :-) Nejzábavnější úkol byl samozřejmě dojení ovce, kdy jsem předtím ani netušila, že ovce jde podojit. Dohadování se když člověk neumí ani slovo byla docela sranda.

 

NEJVĚTŠÍ ZÁŽITKY

Mezi největší zážitky patřilo noční projížďka na motorkách, zastávka o půlnoci v uprchlickém táboře, kde prý působila Albánská mafie a střílelo se tam, setkání s uprchlíky na kole a dávání jim vody, dojení :), stopnutí si jen tak mimo závod v noci v Aténách řidiče, když jsme pod vlivem piv nevěděli kde bydlíme...on byl tak hodný a hodil nás domů.. Také chození po opuštěné dálnici ,kde nic nejede a pocit zoufalství.. Jak jsme museli komunikovat s řidičem, který mluvil střídavě pěti jazyky a nás už z toho bolela hlava a nechtěli jsme v komunikaci pokračovat... Celková pohostinnost řidičů, kdy nám dávali jídlo i peníze.. zajížděli si s námi o iks kilometrů dál než oni sami potřebovali... Pokaždé nám řidiči vyprávěli, že oni jsou výjimka ale že všichni ostatní jsou nebezpeční a ať raději vůbec nestopujeme... :-) Zážitků bylo tolik!!

 

ZEMĚ A STOPOVÁNÍ V NICH

Co se týče zemí na stopování, Čeká republika a Řecko jsou jednoznačně podprůměrné v čase čekání. Na druhou stranu v Albánii nám zastavila dvě auta najednou a my si mohli vybírat, s kterým chceme jet více :-) Ostatní země v zásadě fajn, průměrná doba čekání do 25minut. V Praze jsme čekali 2,5 hodiny a na druhou stranu v Makedonii nás zastavil kamioňák, jestli nechceme svézt ještě dříve, než jsme stihli vytáhnout cedule nebo dojít na „dobré“ místo ke stopování.

 

ŘIDIČI

Řidiči byli největší zlatíčka... byli milí, nápomocní a většinou komunikativní. Jedna paní byla nesmírně zvědavá a chtěla vědět všechno o všem, kdo to organizuje,proč to organizuje, kde budeme spát, s kým tam spíme, kde to je, jak to tam vypadá, jestli máme fotky... když jsme jí je ukázali, tak byla dokonce tak zvědavá, až narazila na určitou fotku Honziho přítelkyně v telefonu.. :D Velice zvědavá paní...

 

VÝHRA

Tak výhru jsme nečekali ale rozhodně jsme se celou dobu snažili. Přijeli jsme třeba do Albánie a říkali si „to je tak krásné město, škoda že tu nemůžeme zůstat dýl!!“ nakonec jsme ve městě strávili jen asi půl hodiny, z čehož jsme asi 25minut plnili úkol. Na prohlížení si krásného jezera či procházku po pláži mi Honza dal (nekecám!) 5minut, když jsem hodně prosila :D  Byl nekompromisní... a to nám to asi vyhrálo :-))

 

CO NÁM TO DALO

Kupu zážitků, posunutí limitů, bližší poznání jeden druhého, spousta i smíchu, vypjatých situací. Posunutí významu fráze „už nemůžu“. Určitě taky pozitivní náhled na lidi obecně – nikdo se nám nesnažil ublížit nebo něco podobného, všichni nakonec byli milí a nápomocní. Taková víra v lidství i v to, že spolu můžeme dát i stresový situace :-) Taková zkouška kamarádství.

 

Já bych určitě jela znova – pokud mi do toho nic nepřijde, počítejte se mnou i příští rok. Honzik si ještě není úplně jistý, tak se uvidí :-)

 

A CO DÁL?

Určitě budeme pokračovat v dělání šílených akcí a vyhledávání napůl nebezpečných a adrenalinových zážitků a různých jiných soutěží a závodů, takový my prostě jsme :-) Odstartovali jsme sérii dnešním seskokem z Dalešického mostu.. Parádní zážitek!!

 

MÉDIA

Můžete se podívat na internet na záznamy od TV Barrandov.

Minuta 18:50 (http://www.barrandov.tv/video/35062-nase-zpravy-22-6-2015)

A ještě před odjezdem

Minuta 16 (http://www.barrandov.tv/video/34490-nase-zpravy-15-6-2015)






Zobrazit ostatní zážitky týmu 7