Barbora a Jakub
Co dodat na konec?

Sedíme ve zlínske kavárně a přemýšlíme jak je možné, že jsme ujeli témeř 5 000 km v průbehu 7 dní s dvěmi 9-hodinovými přestávkami a 24 hodinovým restartem v Aténach. Neuvěřitelné, ale evidentně možné! :-) 

Začátek v Praze byl poněkud pomalejší (jelikož náš první řidič jel 100 km/h po dálnici ;) ). Ale pak už to šlo líp. Cesta vypadala asi takto: Praha – Atény – Praha : 41 stopů. 15 na cestě do Řecka, dvakrát tolik zpět. Viděli jsme nechtěně bratislavské letiště a absolvovali jsme 6 km túru okolím. Pomyslný suvenýr jsou pro nás doteď viditelné škrábance na nohách, když jsme šlapali kilometr v poli zarostlém plevelí. :-) O tom, že nešlo jen o závod, svědčí i fakt, že jsme s posádkou číslo 1 ( Romča a Kuba) společně urazili čtyřmi stopy cestu z Budapešti do Bělehradu.

Spánek pro nás byl takřka cizí slovo a možná i proto nás na benzince v rumunské Timisoáře němci podarovali 20 eury, šesti Cheeseburgery a nektarinkami. Ale opravdu jsme se snažili vypadat přede všemi svěží a fit! :-) Několikrát překročené rychlosti řidičů a další přestupky byli na naší cestě na denním pořádku. Zelinář na trase z Rumunska k srbským hranicím byl po okrskách schopný jet 150 km/h a my se nikdy tolikrát nemodlili, jako s ním. Turkům, které jsme si po čtyřech hodinách zoufalého čekání stopli z Bělehradu k řeckým hranicím, tachometr pro změnu začínal na 200 km/h. :-)

Po překročení hranic Řecka jsme se opět shledali s našimi přáteli z posádky číslo jedna a po pár dalších společných kilometrech jsme vedle sebe ulehli a spočinuli na poli s bavlnou a výhledem na Olymp. Po probuzení ranní stop do Larissy a pak už nás čekal největší zážitek naší cesty. Manželé Dimitris Papadopoulos a Athina Drakgou, umělci z Thessaloniki, cestovali se svou dcerou do Atén a pokračovali dále do Prahy na divadelní festival. Dimitris tvoří hudbu k filmu a v divadle pracuje dvacet let. Athina je zase režisérka se skvělým vkusem a obrovskou chutí do života. Oba jsou nesmírně pozitivní lidé, patrioti Řecka a lidem kolem sebe rozdávají velké dávky energie. Smích, debatování o politice, herectví a filozofování o životě jsou jen stručné střípky toho, o čem jsme se bavili. Pozvání na tříchodovou večeři v jejich oblíbené restauraci v Aténách byla pomyslná třešnička na dortu. I proto jsme všichni zamáčkli slzu při loučení. Díky přátelství na facebooku jsme s nimi však stále v kontaktu a rádi se za nimi vrátíme na dovolenou. :-) 

Češtinu jsme poprvé uslyšeli po třech dnech v Aténách. Byla to obrovská radost potkat se s ostatními posádkami v baru a debatovat o našich společných zážitcích. Litry piva a tvrdého alkoholu byly jen začátkem restartu. A jak nám to prospělo! :-) V mírně podroušeném stavu jsme s Kubou a Romčou ochutnali řecký kebab a usnuli kdesi v hostelu. :-)

Po rozlepení očí jsme bleskurychle navštívili Akropolis, další významné památky v Aténách a už se nám blížil čas odjezdu.

I přes to, že jsme se na cestu domů těšili, vrásky na čele nám dělala Albánie. Ještě jsme nebyli ani u albánských hranic a opět jsme čtyři hodiny strávili stopováním. Bez peněz do Albánie nelez. Tak by se tato země s trochou nadsázky dala charakterizovat. Naše naivita nás stála dvacet eur a málem i potyčku s místní policií. Se staženými půlkami jsme stopovali na hranicích vytrvale dál. Jako na zavolanou nám zastavil otec se synem a my se vezli přes celou Albánii k hranicím s Černou horou. Posledních pár kilometrů jsme se courali čtyřmi stopy kousek po kousku. Albánie pokořena před půlnocí a tamnímu „Blackoutu“ jsme utekli o fous. :-) 
V Tivatu jsme si dopřáli druhou přestávku, vykoupali se v moři a pak začalo naše nejdelší stopování. Celý den jsme se posouvali hlemýždím tempem ke Splitu. Cestou jsme měli možnost poznat dalšího úžasného člověka – průvodce Igora. Silně věřící muž, otec šestiměsíčního Jacoba a velký pracant a dříč. Máme takové tušení, že jsme ho taky neviděli naposledy. :-)

Kousek za Splitem jsme potkali skvělou rodinku ze Zlína. Jaká náhoda! :-) I když měli na zadních sedačkách dvě děti, byli tak odvážní a ochotní a popovezli nás na benzinku, kde jsme měli štěstí a nasedli do prázdného autobusu přímo do Bratislavy. Tak blízko cíle a přitom tak daleko se to zdálo. Bratislava – Praha nám vzala 4 stopy a ten poslední si taky zapamatujeme. Bohunku jsme si stopli za Brnem. Zlíňanka mířící do lázní v Jáchymově byla prvně na vážkách, ale nakonec nás vzala. Při loučení nám srdečně děkovala se slovy, že z tohoto zážitku bude čerpat a přemýšlet ještě hodně dlouho. Ostatně – dnes nám volala a znovu děkovala. :-) První žena a zároveň poslední stop.

Suma sumárum?
Počet stopů: 41 ( 15 do Athén, 26 do Prahy)
Co jsme stopli: autobus, motorku, náklaďáky, osobáky
Nejdelší stop: Bělehrad – Sofia – řecké hranice
Nejdelší čekání: 4 hodiny ( Bělehrad, Pátra)
Nejhorší stop: Albánec
Nejlepší stop: Řecká rodinka a Igor
Nejlepší země na stop: Řecko, Černá Hora, Chorvatsko
Nejhorší země na stop: ČR, SR
Kolik hodin jsme spali: 24. Včetně pár nechtěných šlofíků v autech

A jestli bysme do toho šli znovu?
Barča: Asi áno, ale lepšie by som sa pripravila 
Kuba: Určitě ano. Jen s méně objemným zavazadlem 

Mnohokrát děkujeme za příležitost zúčastnit se takového „závodu“. Je to pro nás obrovská zkušenost a odvážíme si spoustu zážitků. Velké díky a pomyslné smeknutí kloboukem patří hlavně všem, které jsme na cestě potkali. Ať už to byli řidiči, spolucestující, nebo tací, kterých jsme se ptali na cestu. Tito všichni nás v lecčem posunuli dál a díky nim máme pořád o čem přemýšlet.
Děkujeme také za podporu našim rodinám, přátelům, známým či neznámým. Byli jste pro nás velkou oporou a jsme rádi, že vaše hlasy putují na dobrou věc. My sami jsme už vyhráli – ne Mistrovství ČR v autostopu, ale „závod“ osobní. Překonali jsme sami sebe.

Z celého srdce Děkujeme! 
Kuba a Barča

Zobrazit ostatní zážitky týmu 12