Matěj a Lukáš
Pohled zpátky

Na 10 dní se z nás stali bezdomovci a žebráci, co spali na lavičkách, hrabali se v popelnicích hledajíce kartony a škemrali o svezení. I přesto vše jsme se museli vystupovat elegantně a usmívat se, i když už nám do smíchu nebylo, abychom přesvědčili řidiče, že by nás měli svézt.

Je to až k nevíře, jakej kus světa jsme projeli za těch pár dní a jsme moc pyšní, že jsme to zvládli od začátku až do konce stopem. Jsme moc vděční našim řidičům a řidičkám, ať už nás popovezli jen o vesnici dál, nebo přes půl Rumunska.

Děkujeme i těm, co nás nemohli svézt, ale jednali s námi slušně a popřáli hodně štěstí na cestě, těm, kteří nabídli jídlo a vychlazenou vodu, nebo dokonce ubytování.

Potkali jsme spoustu dobrých lidí a máme nezapomenutelné zážitky. Potkali jsme medvědy, svezli se na koňským povozu, ochutnali nejrůznější speciality místních kultur. Při stopování na takové dlouhé vzdálenosti, člověk nestihne poznat všechna krásná místa, co každá země nabízí. Pozná akorát místní benzínky a silnice. Nejlépe však u toho pozná lidi. A stačí jen přejet hranice a lidé jsou úplně jiní - milejší, nejpříjemnější, ochotnější, lakomější...

Na takové cestě toho člověk s sebou moc nepotřebuje. Naopak čím míň věcí táhne, tím líp. Hodí se ale mít s sebou dost čistého oblečení, protože špindíru si do auta nikdo nevezme. Taky se hodí mít hotovost, protože karty prostě všude neberou. Toaleťák, protože v noci na benzínkách občas už prostě nebejvá.

A jestli můžu něco poradit... Stopaři, Řecku se vyhejbejte.