:
Od krav do Osla

Loni jsem se půl roku starala v Norsku o krávy. Na farmě jsem byla věčně sama, tedy aspoň co se lidí týče, a tak aby mi z toho nehráblo, přijela za mnou ke konci spolubydlící, projely jsme nějaký místa a když byl čas, hodily jsme bágly na krajnici směrem na Oslo a já zvedla palec. Z Kristýny v tu chvíli vypadlo, že ještě nikdy nestopovala. Což bylo dobrý, protože stopařskej pánbůh prvostopařům přeje, aby je to hned neodradilo a měli chuť pokoušet stopařský štěstí znova. Z vesnice, poblíž které stála moje farma, jsme odjely za pár minut, a laskavej norskej pár nás hodil až na správný konec města, kde byl nájezd na starou dobrou É šestku směrem na Oslo. Měly jsme hromady času, bylo po poledni a autobus z Osla do Čech nám jel až druhý den dopoledne. Nájezd nebyl moc přátelskej, mávaly jsme v opačnym směru, abychom nemusely stát v zatáčce, kde vedle silnice nebyl ani centimetr místa. Nicméně Kristýnino prvostopařské štěstí zafungovalo i tentokrát a do čtvrt hodiny jsme jely, pěkně rovnou do Osla. Vzala nás Norka ve středních letech, vzadu v sedačce sedělo černošský dítě a ona vyprávěla, že její práce je starat se o adoptovaný děti, který rodina buď už nechce, nebo je tam něco v nepořádku, jako že jsou týraný nebo tak.
A pak to přišlo. Nevim proč, možná to mělo něco společnýho s tím, že Norka uměla anglicky spíš málo, ale vyprávěla nějakou historku a mluvila o sobě v 3. osobě (to je ale divná věta) a povídá: "No a Linda přišla..." dál jsem neposlouchala, protože mě zaujalo mý jméno (znáte fenomén koktejlového večírku?) a povídám: "Počkej, ty se jmenuješ Linda?" A ona že jo. Tak povídám, že jsem taky Linda, a ona na to, že v Norsku to není nijak super běžný jméno a já na to, že u nás teda taky ne. Jenže ono to pokračovalo. "No a byli jsme s mým přítelem Honzou (John)..." a já: Ne počkej, můj přítel se taky jmenuje Honza. To už jsme se řehtaly na celé kolo, pardon auto, všechny tři. A Linda Norská pokračovala: "Já jsem s ním teprve krátce, a je to zvláštní, když jsem u něj, a v koupelně se potkám s jeho dcerama - John má totiž dvě skoro dospělé dcery." To už mě ani nepřekvapilo a v klidu povídám: "O zvláštním potkávání v koupelně mi ani nemluv, já jsem s Honzou taky krátce a můj Honza má dva skoro dospělé syny."
Jsem ráda, že proběhl aspoň tenhle rozdíl v pohlaví potomků našich Johnů, a že se nakonec neukázalo, že můj i její Honza je jedna a tatáž osoba... do Osla jsme dorazily odpoledne, daly si s Kris klasickej českej squot s chlebem a paštikou na oselské opeře a přespaly jsme pak na poloostrově u Framu na molu (na to, že jsme neměly žádný věci, byla pěkná kosa). Vydařenej vejlet to byl. Víc takových nám i všem dobrejm stopařskejm duším!