:
Neslušný návrh
Publikováno:
20.06.2014, 23:47
20.06.2014, 23:47
Komentářů:
2 komentáře
2 komentáře
S více než 2 metry a 110 kilogramy jsem netušil, že se může má nevinnost dostat do ohrožení! Až mi zastavil Ital v Mercedesu ...
Byl to rok 1994 a já jsem vyrazil shodou okolností taky do Španělska. Stopoval jsem sám, díky svým rozměrům jsem se nikdy nebál a vždy mi to tak vyhovovalo. Stál jsem někde u Basileje a měl jsem namířeno přes Ženevu dolů k Barceloně.
Už byl podvečer, když mi zastavilo moc pěkné auto a v něm moc pěkně navoněný pán z Itálie. Dnes bych okamžitě poznal, proč mi zastavil, ale tehdy to byla má první zkušenost s lovcem podobného typu a tak jsem nepojal žádné podezření. Naopak se mi líbilo, že byl sympatický a že jsem si pokecal italsky, a jak se tak smrákalo, rozhodl jsem se, že s ním pojedu až do Milána. Ono na tom křížení dálnic na Ženevu stejně nebylo kde vystoupit a stopovat ...
Někde u Lugana:
Pán: "Už jsem unavený, půjdu se vyspat do motelu."
Já: "Prima, já se vyspím venku a ráno můžeme jet dál."
Pán: "To nemusíš, dvoulůžák stojí stejně jako jednolůžák, můžeš se vyspat vevnitř."
Pozval mě na večeři a při placení jsem si na ceníku všiml, že cena jednolůžkového pokoje je asi o 40 franků nižší než u dvoulůžkového. Pořád mě to netrklo! "Ten je ale hodný, to je od něj fakt hezké, že si takto utrhl od úst a zaplatil to za mě," pomyslel jsem si a šli jsme do pokoje. Pán dokonale utěsnil okno, takže dovnitř nedopadal ani ten nejmenší paprsek světla. V televizi jsem pustil Tutti Frutti, což byl tehdy oblíbený pořad s dámami nahoře bez, a milý kolega u toho usnul. Ani toto mě nevarovalo, óóó, jak naivní jsem byl! Po skončení pořadu jsem vypnul televizi a klidně usnul. Když vtom ...
Cítím, jak na mě něco sahá, a jo - zrovna tam! Nejdřív jsem se ujistil, že to není má ruka, a pak jsem tu cizí ruku šátralku odstrčil. V pokoji byla naprostá tma, takže jsem mohl jen tušit, co to po mně asi leze. A najednou zase! To už jsem se ohnal trochu důrazněji. Čekání. Poslouchám. Děje se něco? Stane se ještě něco? Jsem v nebezpečí?
Pán naštěstí pochopil, že mu dnes pšenka (ani nic jiného) nepokvete, a zcela neslyšně zmizel do své postele. Ráno jsme se beze slova nasnídali, odjeli a když mě v Miláně vysazoval, ani mě nepolíbil na rozloučenou ... Až s odstupem času mi dochází, že jsem to celé mohl rozlousknout podstatně dříve a že jsem měl vlastně štěstí, že to nebyl nějaký vrah, ale jen pán toužící po společnosti. Vždyť já jsem vlastně zneužil jeho pohostinnosti a nic jsem mu na oplátku neposkytl. Zase ale jsem mu upřímně řekl, že jedu za přítelkyní do Španělska, tak mu mohlo dojít, že tudy cesta nepovede. A večer jsem aspoň mohl vyprávět veselou historku dvěma Amíkům, co mě pozvali na večeři v Nice :-).
Už byl podvečer, když mi zastavilo moc pěkné auto a v něm moc pěkně navoněný pán z Itálie. Dnes bych okamžitě poznal, proč mi zastavil, ale tehdy to byla má první zkušenost s lovcem podobného typu a tak jsem nepojal žádné podezření. Naopak se mi líbilo, že byl sympatický a že jsem si pokecal italsky, a jak se tak smrákalo, rozhodl jsem se, že s ním pojedu až do Milána. Ono na tom křížení dálnic na Ženevu stejně nebylo kde vystoupit a stopovat ...
Někde u Lugana:
Pán: "Už jsem unavený, půjdu se vyspat do motelu."
Já: "Prima, já se vyspím venku a ráno můžeme jet dál."
Pán: "To nemusíš, dvoulůžák stojí stejně jako jednolůžák, můžeš se vyspat vevnitř."
Pozval mě na večeři a při placení jsem si na ceníku všiml, že cena jednolůžkového pokoje je asi o 40 franků nižší než u dvoulůžkového. Pořád mě to netrklo! "Ten je ale hodný, to je od něj fakt hezké, že si takto utrhl od úst a zaplatil to za mě," pomyslel jsem si a šli jsme do pokoje. Pán dokonale utěsnil okno, takže dovnitř nedopadal ani ten nejmenší paprsek světla. V televizi jsem pustil Tutti Frutti, což byl tehdy oblíbený pořad s dámami nahoře bez, a milý kolega u toho usnul. Ani toto mě nevarovalo, óóó, jak naivní jsem byl! Po skončení pořadu jsem vypnul televizi a klidně usnul. Když vtom ...
Cítím, jak na mě něco sahá, a jo - zrovna tam! Nejdřív jsem se ujistil, že to není má ruka, a pak jsem tu cizí ruku šátralku odstrčil. V pokoji byla naprostá tma, takže jsem mohl jen tušit, co to po mně asi leze. A najednou zase! To už jsem se ohnal trochu důrazněji. Čekání. Poslouchám. Děje se něco? Stane se ještě něco? Jsem v nebezpečí?
Pán naštěstí pochopil, že mu dnes pšenka (ani nic jiného) nepokvete, a zcela neslyšně zmizel do své postele. Ráno jsme se beze slova nasnídali, odjeli a když mě v Miláně vysazoval, ani mě nepolíbil na rozloučenou ... Až s odstupem času mi dochází, že jsem to celé mohl rozlousknout podstatně dříve a že jsem měl vlastně štěstí, že to nebyl nějaký vrah, ale jen pán toužící po společnosti. Vždyť já jsem vlastně zneužil jeho pohostinnosti a nic jsem mu na oplátku neposkytl. Zase ale jsem mu upřímně řekl, že jedu za přítelkyní do Španělska, tak mu mohlo dojít, že tudy cesta nepovede. A večer jsem aspoň mohl vyprávět veselou historku dvěma Amíkům, co mě pozvali na večeři v Nice :-).
2 komentáře