:
Jak nás v Turecku nezastřelili

„Kamyon kaput“, prohlásil řidič, když už smrad a černej kouř v zrcátkách nešlo ignorovat. Zastavil na kraji dálnice a naznačil, že končíme. Vlastně se nebylo čemu divit, kamión byl přetíženej ještě víc než většina tureckých kamionů, kterýma jsme jeli předtím, a ani to, že jel celou cestu padesát, ho nezachránilo. Zatímco pán někomu otráveně volal, s bratrancem jsme si vylezli na korbu pro batohy, a protože po dálnici stejnak nic nejezdilo, řekli jsme teşekkür a vyrazili pěšky... někam, směrem Antakia.
Bylo asi třicet šest stupňů, a když je v Turecku třicet šest stupňuů, není to, jako když je třicet šest stupňů u nás. U nás se před tím dá schovat do stínu. Nebo do auta. Nebo do nějakého baráku. Nebo se prostě rozplesknout na trávník a chladit se od hlíny. Tady nefungovalo vůbec nic, a to jsem vyzkoušela už úplně všechno zmíněné. I úplně mokrý, kapající oblečení na mně do deseti minut vždycky uschlo. Teď se ovšem nedalo schovat úplně nikam. Plazili jsme se s báglama po oranžový, vroucí dálnici v oranžový – asi – stepi a kdybych s sebou navíc ještě paranoidně netáhla (ubývající) pětilitrovku teplé vody, měla bych pocit, že asi zdechnem. Poslední tři dny mi bylo neustále vedro, i v noci, a musel mi začít sesychat i mozek, protože už mě ani trochu neštvalo, že jsem se nechala ukecat, ať jedem do Sýrie, kde se vlastně možná válčí – anebo taky, ne, podle toho, koho se člověk zeptá – i když neumíme arabsky ani fň, nevíme, kterej hraniční přechod je otevřenej, nevíme, jestli potřebujeme víza, ale každopádně stejně žádný nemáme. Z plánu „pojedeme do Halabu za příbuznýma jednoho známýho“ se nicméně stalo „vlezem do první vesnice za hranicema a pomažem zpátky, páč se bojíme“, protože pán se příbuzným už několik dní nemohl dovolat. Teď jsme ovšem nejeli vůbec nikam, ale ploužili jsme se po dálnici. Ha, jede auto! Zastavilo. „Teşekkür, merhaba – biz – gitmek – Antakia – Hatay”, házeli jsme naučený slovníkový slova bez jakýkoliv gramatiky (papír, kde to bylo napsáno normálně, jsme ztratili už někde v Istanbulu). Chlapík v dodávce ovšem uměl celkem slušně anglicky – nejspíš z akčních filmů. „Hatay fuck yeah, let's go!”
Na obvyklou otázku, jak to vypadá v Sýrii, říká, že úplně v pohodě – ale hlavně nejezdit dál na východ Turecka! Tam jsou Kurdové a ti vás zastřelí! Ale já jsem byl v armádě a střílel jsem Kurdy, se mnou se bát nemusíte.
No děkuju, hnedka jsem mnohem klidnější. (Na to, abych se bála doopravdy, mi ale bylo moc vedro.) Dál se dozvídáme, že se pán jmenuje Osman (It means Ataman, you know? A war leader.) a že když byl vojákem, zastřelil nějakých osm Kurdů. (Na to jsme se ptali. Tak jsme dostali odpověď, no.) Dověděli jsme se, na kolik metrů umí která puška Kurda zastřelit a jak se takoví Kurdové stopují v terénu. Fuck yeah! Teď už v armádě není, místo toho prodává zbraně – zrovna nějaký veze do Antakie na prodej.
Přemýšlím, jestli bych se měla znepokojovat, ale asi ne. Zjevně se Osmanovi celkem zamlouváme a taky se mu líbí, že jsme přijeli stopem až z Česka. Nejspíš proto, že všecko, co je ze západu, je dobrý. A my jsme ze západu. Pro jistotu jsem si ale zapamatovala celý jméno a esemeskuju ho příteli do Česka. Když lezeme do auta k někomu, z koho máme trochu strach, obvykle si zapamatujeme SPZ a snažíme se zjistit, co je řidič zač. Kdybyste byli vrah stopařů, tak nám snad nevykvákáte všechno o svý rodině včetně jmen svých dětí, no né? Zdá se ale, že bratranec se nebojí vůbec – týpek si chce prostě pokecat, možná se trošku vytáhnout. Každopádně je docela příjemný si zase jednou popovídat jazykem, kterýmu rozumíme, a ne jazykem, z kterýho umíme říct nebo pochopit padesát slov a každé další dvacáté najít ve slovníku.
Vyprávíme, že vandrujeme jenom stopem a spíme pod širákem nebo ve stanu, a Osmanovi to připadá dobrý. Tak dobrý, že se rozhodne dneska vandrovat s náma, protože v tý Antakii vlastně potřebuje být až zítra. Už se blíží večer a zná tu super místo na táboření. Vyjedeme do hor – je tam pětadvacet stupňů, panebože – pak ještě víc do hor a potom po nějaké kamenité cestě do lesa. Přemýšlím, jestli nás náš nový kamarád přece jen nechce zamordovat. Na jednom místě pak zastaví a říká, že je skvělé pro táboření. Aby nám ukázal, jakej je to voják a zálesák, postaví náš stan – hele, koukejte, jak ho postavím jednou rukou! Bratranec se mezitím opatrně vyptává na ty jeho zbraně. Osman otevírá dodávku, jako kdyby v ní vezl ponožky nebo mandarinky – je plná pušek. V puškách se nevyznám, ale vypadaj celkem jako pušky ve filmech. Osman jednu popadne a ukazuje nám, jak se do takové pušky má takhlenc machrovsky kopnout, aby vám přistála přímo v rukou. Pak nám ji půjčí, ať si to zkusíme také. Nakonec řekne, že zajede do města pro jídlo, nasedne do dodávky a zmizí.
Chvíli jsme stáli vedle stanu a hloupě na sebe čučeli. Nechce nás ten pán přece jenom zamordovat?
„Neměli bysme třeba zdrhnout?”
„Jestli je tak dobrej voják, jak říká, tak nás vystopuje a bude ještě k tomu naštvanej.“
„Třeba kecá. Ale třeba nás zamordovat nechce, a když tu nebudeme, bude smutnej.“
„...a tak se třeba naštve a potom nás teprve bude chtít zastřelit.“
Rozhlížím se po lese a strašně moc se mi nechce nikam utíkat. Poprvé za tři dny mi není vedro. To bude ale dementní, když se necháme zastřelit proto, že jsem nechtěla, aby mi bylo vedro. Na druhou stranu, kdyby nás ten chlap chtěl zabít, tak snad nebude někam jezdit, ne? Pro co by asi tak jezdil, když je s náma v lese a má plný auto pušek. Zatímco jsme stáli, čuměli a mudrovali, slyšeli jsme, jak se Osman vrací. No, tak teď už tuplem nezdrhneme.
Místo bandy loupežníků (to by bylo asi tak jediné, co neměl s sebou v autě) přivezl chleba, buřty a rakii. A tak jsme seděli u ohně a povídali si. Večer jsme zalezli, my do stanu a Osman do auta – ani v noci nás nepřišel zamordovat. Ráno nás naložil do auta, odpadky naházel do příkopu („Cleaning!“) a jelo se do Antakie.
No a tak jsme furt živí a stejně nevíme, jak to bylo s těma Kurdama. A taky nevím, jestli jsme pitomí, nebo jsme byli akorát moc paranoidní. (A do té Sýrie jsme nakonec stejně nedojeli, protože nás tam bez těch víz nepustili. Překvapivě.)
A abyste viděli, že namouduši napsíuši nelžu, tady máte fotku s puškou.