:
jak jsem vloni poprve stopovala aneb nikdy nerikej nikdy

Chmurny den, studeny a nevlidny, se podle me maminky - damy skoro osmdesatilete – perfektne hodil k navsteve pribuznych.
Na tom by nebylo nic spatneho, kdybych ovsem mela auto.
Auto trpelo v peci mych synu v Praze a byly jsme tedy odkazane jen na hromadnou dopravu. Ta ovsem jiz davno prestala byt dostupna, kdykoliv si jeden potreboval odskocit do vedlejsi vesnice na hrbitov.
Zminovana navsteva se mela totiz konat prave na hritove.
Babuska – tak me mamince rikame, ma ovsem perfektne zmaknuty autobusovy jizdni rad. Povzbuzovala me : “ neboj , pojedeme tam , udelame na hrobe co je treba, a za hodinu a pul to jede zpet, je to akorat “ ..
A tedy nic nestalo v ceste vyrazit.
Kosa jako krava, huste tmave mraky a mirne nepohybliva babuska s velmi bolavou kycli a s elegantni hulkou me prozirave primela vzit si o svetr a destnik vice, protoze bylo jasne , ze rychly pohyb na zahrati se konat nebude.
V autobusu jsme byly my dve a sofer , na hbitov v tomhle pocasi jezdi jen silenci. A my ..
Na teto, kdysi velmi frekventovane trase Vodnany x Strakonice x Pisek se po ctvrte hodine odpoledni nic nepohne. Teda nic co by umoznilo verejny presun podle jizdniho radu. To nam ovsem nevadilo, mely jsme hodinu a pul cas a jel nam autobus zpet.
Dustojne jsme dokracely na hrbitov, padesat metru od autobusove zastavky , a vymenily kvetiny ve vazach. Zalevat netreba nebot prselo az chcalo.. Za tri minuty jsme to mely hotove. Tak. Mame cas hodinu dvacet. Obesly jsme v hustem desti hrbitov, porozpravely v tom lijaku o vyzdobe hrobu pribuznych a sousedu (musely jsme vypadat docela podezrele , jak jsme tam postavaly u nahrobku v tom lijavci….)
A co ted delat dal…
Zvolna jsme tou nejvetsi oklikou, jakou lze uskutecnit na padesati metrech , dosly na zastavku kde nas cekalo prekvapeni.
V pristresku z hnusnych betonovych cihel, ktere ovsem nesly privetivou nepromokavou strisku, chybela lavicka… Hmm. Jeste minule tu byla. Asi je pripravuji na soutez Vesnice roku.
Ja to mela jednoduche. Pesky jsem doma za pul hodiny a jeste se prijemne projdu, ale babus uz mela naseho vyletu prave tak akorat. Ani na protejsi zastavce nebyla lavicka a ta pred kramem byla mokra a tvarila se nepratelsky.
Co s babus udelam ? I kdyby si slo sednout na zem, coz v tom lijaku a zime uplne neslo, uz by se nezvedla a znamenalo by to ji dorazit destnikem a zakopat za zastavkou. Zbyvala hodina deset. A chcalo a chcalo.
Hrobku nemame, ze bychom se schovaly u pribuznych a tak jsem pomyslela na hruzostrasnou variantu, o ktere jsem do tehle chvile nechtela ani slyset .Stopovat ? Ja ? NIKDY. Uplne mi staci, kdyz mi trajdaji po cizich autech deti a ja trnu hruzou ze jednou nastoupi k nejakemu tomu onemu … … a zabijou se…
Ted se mi ovsem zdalo, ze kolem jezdi jen sami slusni a opatrni ridici, a co hlavne - jedou mym smerem a sedi v suchu, coz by nam fakt bodlo …
Tak jsem natukla babusku, co by rikala stopu ..
Ja jsem nikdy nestopovala, ona nikdy nestopovala , ale zvednout palec je spis otazka odvahy nez nejakeho umeni , no ne ?
Poucena stoparskymi zazitky potomku, co me casto pouzivaji jako kociho pro presun na okraj Budejovic na vyhodna stopovaci mista, jsem poposla s babuskou na zacatek zastavky, nastrcila chromou starenku s holi do popredi a jala se mavat.
Prvni auto. Pochopily jsme, ze tesne u louze to nebude to prave.. Druhy pokus.. Nic. Nakladak … ten ne - tam nenastoupime.
Babuska pri prijezdu dalsiho auta presvedcive kulhala a predstirala stareckou slabost. Nic..
“ No krucis !!! To nas nevidi nebo co ? “ Laterila moje matka na svem prvnim stopu po trech minutach a ja zasla nad energii , s jakou mavala palcem nahoru. Babus divadelne sepjala ruce trimajic hul i destnik zaroven jako dukaz sve nemohoucnosti a hele - auto poslusne zastavilo .
To vite, ze jsme ho nedobihaly :-].
Nektere veci s vekem zacnou byt omluvitelne. Zvolna a dustojne jsem dosly k vozu, pohodily sva promocena tela a odkapavajici destniky do prosivanych sedadel a jelo se. Milemu panovi, co ma taky maminku co chodi o holi, jsme nestihly rict skoro nic jineho, nez kde bydlime, je to vazne kousek…
Zavezl nas az pred dvere chalupy. Vzhledem k ujetym kilometrum si zajel asi o polovinu vzdalenosti..
Babusce zmokla zada a uplne utopila predni polstrovani dveri jak moc a moc dekovala…. Ja jsem mela za sebou svuj prvni stop, ona mela za sebou prvni stop..
Prijemna zkusenost. Myslim si, ze stoparum vlastne zastavuji jen sami slusni a vychovani a odpovedni a opatrni ridici ….
Ja od te doby vzdycinky beru stopare.
A moje maminka ? No - tuhle byla na hrbitove a vratila se nejak podezrele brzo …..