:
Azad and Jammu Kashmir, Ramadán...

Před šesti lety jsem se ocitl v pákistánské části Kašmíru, kousek od linie kontroly v horách mezi Pákistánem a Indií. Kraj řídce osídlený, před nedávnem postižený ničivým zemětřesením byl díky humanitární pomoci celého světa na přítomnost bělochů zvyklý, přesto byl můj pohyb kontrolován, zakazován a znovu povolován a rozhodně mi nebyly doporučovány přejezdy bez doprovodu místních.
Za skoro rok jsem se nepotkal s žádným projevem nevole, takže jsem dost otupěl a pravidelně vyhlašované stupně výstrahy jsem se naučil víceméně ignorovat. Vesele jsem vyjížděl za prací do vesniček roztroušených po okolních kopcích okresu Bagh. Vždy s řidičem, protože ve strmých serpentinách spíš blátivých úvozů než silnic jsem se prostě řídit bál. K sesuvům docházelo vlastně pořád, takže jsme mnohokrát zůstali trčet v koloně trucků a potupně se vraceli aniž bychom po celodenním trmácení někam dojeli. Na začátku října jsem potřeboval do Topi Khas, osady asi 30 km od Baghu. Po místních silnicích asi dvouhodinová cesta. Mir Avzal (můj skvělý řidič) tůroval džípa, který chroptěl z posledních sil. Vypadalo to, že to nakonec dopadne, ale nedopadlo. Motor začal vařit, přesně v místě, kdy už to bylo daleko tam i zpět. Venku bylo kolem čtyřicítky a my skoro bez vody, protože Mir Avzal držel půst a mně bylo blbý před ním pít a jíst, tak jsem taky trpěl.
Seděli jsme před autem a čekali, jestli někdo pojede kolem. Kolem něco jelo přibližně v době první války o Kašmír a pak... pak už nikdy. Mir Avzal navrhl, že vyšlápneme kousek (když pakoš říká kousek může to znamenat cokoli, jen ne kousek) nahoru, kde, jak tvrdil, je pastevec koz. Fakt se mi nechtělo. Představa, jak nás zapřahá za stádo koz a táhne krajinou mi nepřišla ničím lákavá. Prostě jsem lehl na zem, a že počkám. Mir Avzal kvapně vyrazil. Hned jak zmizel za zákrutou vypil jsem svou tajnou láhev vody, vykouřil dvě cigarety a pekl se na silnici. Napsal jsem Mir Avzalovi lístek, dal ho za stěrač a vyrazil jsem domů. Aii tři kilometry dolů je křižovatka, tam se moje šance na chycení stopa zdvojnásobí. (Pokud nebude platit, že dvakrát nula je pořád nula). Na křižovatce sedím ve stínu jediného keře, když mi božstva posílají náklaďák. Zaháknu palec do tlejícího vzduchu a vzápětí mě to mrzí. Zpoza zákruty se vyřítí vojenský náklaďák. Řidič v údivu vytřeští oči a otevře pusu, když mě míjí. Vzápětí stojí, z korby seskakují po zuby ozbrojení vojáci a v mžiku mě obkličují. Rozestoupí se, když se z kabiny vymotá velitel, aby si prohlédl toho debila (mě), co stopuje v nárazníkovém pásmu dvou jaderných velmocí. Štěkne v urdu a už mě vlečou na korbu jako indického diverzanta, kterého si večer opečou k čapátí. Začnu řvát: "píče, píče!" /znamená to dozadu nebo couvej nebo obecně otoč to, mladej!/, což je zmate a pustí mě. Bleskurychle vytahuji průkazku humanitárce, kde je v urdu ve zkratce napsáno, že jsem kamarád pákistánského lidu a, když mě nenechají na pokoji, tak je sežere nějaká příšera. Zázračná kartička mě opravdu zachraňuje. Hoši mě nedloubou kalašnikovem nepřátelsky, ale naopak tak nějak láskyplně. Ale stejně mě nesou na korbu. Dávám dohromady všechna slovíčka, která znám a rukama a nohama vysvětluji, že mě nikam odvézt nemohou, protože jsem humanitárec a nesmím být v kontaktu s žádnou ozbrojenou složkou. A už vůbec ne se nechat vozit vojáky, jejichž kolony místní odnož Al-Kájdy pravidelně vyhazuje do vzduchu. Nechápou. Jsme přeci také přátelé pákistánského lidu, čtu v jejich očích. Jenže ne kašmírského, hoši. Ti vás tady mají rádi asi jako Indy. A já tu bydlím...
Nakonec to dopadne. Velitel bleskurychle zastavuje jediné auto, co nás míjí významným zamáváním samopalu a já sedím vedle fousatého chudáka, který vůbec ničemu nerozumí a nechápe, co se děje. Dostává nařízeno jet za vojenským autem do první osady. Tam velitel zrekvíruje pick-up, na jehož korbu usazuje vojáčka s kalachem, loučíme se a já pokračuji s ozbrojeným doprovodem před sebou až do Baghu. Můj řidič je úplně zpocený a celou dobu se modlí. Já se strašně stydím a snažím se s ním zapřádat přátelsky hovor, aby viděl, že nejsem hajzl. Umím se jen zeptat, jak se má (Charya tik-tak?) a jestli jim jde doma elektrika (Bižli, hé?), což ho moc k rozhovoru nenavnadí. Navíc obě auta v hrbolech děsně nadskakují, takže se musíme za jízdy držet a ještě být připraveni, jestli nás ten zubící se vojáček na korbě před námi nezastřelí, jak mu kalach skáče při divoké jízdě v rukou. Dorážíme přesně v okamžiku, kdy siréna ohlašuje konec půstu pro tento den. Zvu svého řidiče na večeři, ale ten se snaží, co nejrychleji zmizet. Naštěstí přichází náš místní zaměstnanec, kterému vysvětlím, o co šlo a ujme se chudáka vousatého, aby mu vše vysvětlil.
Večer jdeme na večeři a náš logistik - místní spolupracovník se může potrhat smíchy, když mi líčí, že vojáci kvůli mě zrekvírovali auto plné nákladu pašované vodky, se kterou tady muslíci poněkud vlažnější ve víře čile obchodují. Ráno se potkám s Mir Avzalem. Nesměje se, ale důrazně mi vyčiní. Z křižovatky, kde jsem stopoval pochází šéf Laškare tajjaba a u těch moje kouzelná kartička neplatí. To jsou hustí týpci. Je mi to líto, ale co nadělám.